Je to hlína …

Zrovna si celá naše rodina prošla nepěknou střevní chřipkou. To mi připomnělo naší práci s hlínou při omítání domu. Asociaci si asi každý odvodí sám.

Dohodli jsme se s Viktorem Karlíkem na desetidenním akčním plánu. Dva víkendy budou patřit workshopům, které si zorganizuji a po zbytek dní budeme pracovat sami.

Na první víkend se přihlásilo asi 10 lidí, bylo to moc fajn. Práce šla pěkně od ruky a kurzisté byli naprosto skvělí lidé. K snídani jsem si všechny uplatila domácími vaflemi. Další úžasné pokrmy obstarávala moje mamča, bez které bych to všechno nezvládla.

Děti se tehdy zabavily hraním si s čímkoliv, co se na omítky používá. Takže krásná práce na písku, hroudy z jílu a super hrátky s vodou. Krásná doba strávená s opravdovým materiálem, než objevili technologie.

Viktor jel jako stroj, házel jednu lopatu materiálu za druhou, do ještě neúnavnější míchačky. Bylo to neskutečné. Dodnes nechápu, kde se taková výdrž bere.

Když víkend skončil, celý proces se téměř zastavil, zůstala jsem na nanášení omítky sama. Chlapi tvořili slaměnou řezanku a krásnou hliněnou směs a já zpracovávala neustále přibývající hmotu.

Naštěstí se mi o den později vrátila jedna úžasná slečna z víkendu a práce nám šla lépe od ruky.

Vzhledem k nadměrné velikosti našeho domu, jsme po prvním víkendu a pracovním týdnu měli hotovou první vrstvu hliněné omítky zvenku i uvnitř.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na druhý víkend přijelo méně lidí, takže vyhlídky nebyly nikterak růžové. Měli jsme však štěstí, že se na workshop přihlásil profesionál. Jan Pinc – člověk, který pracoval s konvenčními materiály, a rozhodl se, že mu tato cesta nevyhovuje, tak si k nám přišel přičichnout k hlíně.

Díky Jendovi máme krásné průčelí domu a spoustu profesionálních informací, které nám předešlé dny opravdu chyběli.

S druhým víkendem se všechno nezvládlo dodělat, materiálu mi však Viktor nadělal do zásoby, takže jsem makala ještě několik dní. Bylo to však vyčerpávající natolik, že jsem pak fyzickou i psychickou slabost cítila ještě několik měsíců.

Opravdu jsem tenkrát hodně tlačila na pilu a myslela jsem si, že zvládnu všechno. Dvě malé děti, stavět barák, workshopy, plánování, zařizování a všemu se naplno věnovat. Bylo to vážně nad moje síly.

Moje vyčerpání bylo dlouhé, nezpůsobila jsem si to jen těmito deseti dny, ale celým průběhem stavby, už jsem to prostě přepískla. Nerada cokoliv deleguji, a tak jsem se musela poučit.

Chtěla bych touto zkušeností  upozornit na naše životní potřeby, i když se to v daný okamžik člověku nezdá, nepřepínat svoje síly. Sledovat a dbát o svoje tělo průběžně, aby mělo dostatek sil. Jinak nás pak k přemýšlení musí tělo donutit nemocí nebo jinou slabostí.

Autor: Eva Eineigel

Miluji náš přírodní dům. Postavili jsme ho svépomocí. Bylo jen zapotřebí vyvinout trochu úsilí, vykročit z komfortních zón a potrápit mozek. Můj příběh si přečtete zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *